fbpx
Close

Prvoci (protozoa)

 

Prvoci (Protozoa) je souhrnné označení pro jednobuněčné eukaryotní heterotrofní (či mixotrofní) organismy, které byly dříve řazeny do říše živočichové (Animalia) pro svou pohyblivost a neschopnost fotosyntézy.[1] Tím se odlišují od ostatních protistů, jako jsou různé řasy (Algae) čihoubám podobní protisté (hlenky, oomycety a podobně).Tvoří kolonie. Ze skutečnosti, že dříve tvořili podskupinu živočichů, vyplývá také latinský termín protozoa, čili „prvotní živočichové“.

  • gamie – Apicomplexa);

Klasifikace prvoků však prošla v posledních letech značným vývojem a dnes se prvoci řadí do několika eukaryotních víceméně přirozených superskupin, především pak Amoebozoa (např.Archamoebae), Opisthokonta (zejména trubénky, Choanozoa), Chromalveolata (např. nálevníci, Ciliophora), Excavata (např. krásnoočka, Euglenozoa) a Rhizaria (např. dírkonošci, Foraminifera)

Pohyb

Pohyb prvoků je pasivní (prouděním vody a vzduchu), nebo aktivní. Aktivní pohyb může byť améboidní, „přeléváním“ cytoplazmy, p

řestože mechanizmus tohoto pohybu stále přesně neznáme (půjde zřejmě o stěhování plazmatických makromolekul), nebo pomocí brv (cilie) a jednoho či více bičíků (flagellum). Bičík se může přiložit k povrchu buňky, čímž vzniká undulující membrána (má ji např. Trypanosoma). Splýváním brv vznikají ciliální deriváty – cirry nebo membranely[zdroj?].

Prvoci se dříve tradičně dělili právě podle způsobu pohybu do čtyř níže uvedených skupin:[zdroj?]

Příjem potravy

Příjem potravy se uskutečňuje:

  • difuzí přes cytoplazmatickou membrá
  • nu (nízkomolekulové látky);
  • endocytózou, která má 2 varianty: pinocytózu – pohlcování makromolekul, tukových kapiček a drobných částeček do velikosti 10 μm nebofagocytózu – pohlcování větších částic potravy (typické pro Sarcodina). Při endocytóze sa částice dostává dovnitř buňky vlečením povrchové membrány, která utvoří okolo částice měchýřek. Pokud se na fagocytózu specializuje jedna část povrchu buňky, mluvíme o příjmu potravy cytostómem, který je typický pro Ciliophora. Nestrávené zbytky opouštějí buňku exocytózou přes cytopygy – buňkový „anus“, který je viditelný pouze v době defekace.

Rozmnožování

  • Nepohlavní rozmnožování je rozš
  • ířené v několika typech:
    • binární dělení – buňka sa rozdělí na 2 stejné jedince, a děje se to v podélném (Mastigophora) nebo v příčném směru (Ciliophora). Speciálním případem je pučení, kdy se z mateřského jedince oddělují mnohem menší pupeny, které potom dorůstají (Suctoria);
    • polytomie – rozpad na více jedinců. Vyskytuje se ve dvou variantách: sporogonie a schizogonie (Apicomplexa).
  • Pohlavní rozmnožování – Prvoci mají po dobu života haploidní sadu chromozómů (Mastigophora, Apicomplexa), diploidní jsou Opalinata aCiliophora. V prvém případě dochází k redukci počtu chromozómů při prvém dělení zygoty, ve druhém případě meióza probíhá při vzniku gamet. Pohlavní rozmnožování má v zásadě 3 varianty:
    • gametogamie – splývání dvou nezávislých gamet, které mohou být stejné (izogamie) nebo morfologicky odlišené (anizo
    • gamontogamie – kopulace (jader) gamet předchází spojení celých buněk, nebo aspoň jejich větších částí (Gregarina). Zvláštním případem gamontogamie je konjugace, rozšířená u Ciliophora: Dva jedinci se k sobě přiloží cytostomem a splynou. Makronukleus se rozpustí, mikronukleus se v každé buňce dvakrát po sobě mitoticky dělí, takže vznikají 4 malá jádra. Tři z nich se rozpouštějí, poslední se ještě jednou meioticky dělí na stacionární a migrativní jádro. Migrativní jádra si jedince mezi sebou vymění, vzápětí každé splývá se stacionárním jádrem druhého jedince. Vzniká synkaryon a jedinci se od sebe oddělují. Dost složitým dělením synkaryonu v každém jedinci vznikají 2 makro– a 2 mikronukleusy. Jedinci se ještě jednou rozdělí, takže výsledkem konjugace jsou 4 jedinci;
    • autogamie – proces samooplodnění jádry, které vznikly v tom samém jedinci (Foraminifera, Heliozoa, zřídka jinde).
  • Metageneze – střídání pohlavního a nepohlavního rozmnožování
  • VYLUČOVÁNÍ zajišťuje Golgiho aparát

Rozšíření

Prvoci jsou rozšířeni všude, kde je jen trochu vlhké prostředí. Nalezneme je ve sladké i slané vodě, v půdě, na povrchu i uvnitř živočichů

 

a rostlin. Hrají velmi důležitou roli v jejich ekologii – mají význam např. při tzv. samočištění vody, v půdách jsou součástí společenstva půdních organizmů, zvaného edafon. Jsou schopny přežívat za nízkých i vysokých teplot. Některé druhy mohou žít jen v teplých mořích, jiné vyžadují studené polární mořské vody. Nejvhodnější teplotou pro většinu z nich je však rozmezí mezi 15 až 25 °C. I když někteří prvoci žijí i v prostředí s vysokými teplotami, většina z nich při teplotách nad 42 °C hyne. Dalším nebezpečím je pro prvoky ultrafialové záření, čehož se využívá např. ke sterilizaci vody.

V mechu nalezneme převážně kořenonožce a nálevníky, kteří dovedou snášet velké teplotní a vlhkostní rozdíly. Mořské prvoky lze nalézt jak u mořského dna, tak při mořské hladině. Prvoci, obývající mořské dno (benthos), jsou převá

 

žně dírkonošci s pevnou schránkou, kteří se buď po mořském dnu pohybují nebo žijí přisedle na podkladu. Mřížovci žijí převážně na volném moři (pelagiál a jsou hlavní složkou mořskéhoplanktonu. V menším počtu pak mořské vody obývají i bičíkovci a dírkonošci.

Zvláštní skupinu z hlediska jejich životního prostředí představují parazitičtí prvoci.

Patogenní prvoci

Související informace naleznete také v článku Protozoózy ptáků.

Podle způsobu života je dělíme na ektoparazity a endoparazity. Ektoparazité žijí na povrchu vodních a vlhkomilných živočichů. Svým hostitelům jsou schopni způsobit těžká onemocnění a často je i usmrcují. Typickými představiteli této skupiny prvoků jsou např. bičivka rybí, čepelenka kapří nebo kožovec rybí. Endoparazi

 

té přežívají v tkáních nebo orgánech svých hostitelů. Mezi ty, kteří jsou svému hostiteli nebezpečné patří např. měňavka střevní nebo trypanozomy. Jindy však přítomnost prvoků naopak hostiteli pomáhá – tak je tomu u termitů, kteří mají ve svých střevech bičíkovce nebo u přežvýkavců s nálevníky v bachoru. Tito prvoci umožňují svým hostitelům lépe trávit potravu. Většina endoparazitů však v tělech svých hostitelů škodí – připravují ho o výživné látky, poškozují jeho buňky a někdy je i ničí, vylučují jedovaté látky (toxiny).

Patogenní prvoci způsobují mnohé významné nemoci člověka i jiných organismů: